Tichý Oldřich
Narodil se 15. září 1959 ve Zlíně, kde žil až do roku 1980. Jeho lidský a umělecký profil spoluvytvářelo nejenom harmonické prostředí početné rodiny, ale též pobyty u prarodičů v Tichově u Valašských Klobouk. Kontakt s prostředím valašského venkova a poznání života tamních obyvatel, jež se v té době odvíjel ještě do značné míry v intencích existenčního sepětí člověka s přírodou, na vnímavého hocha — v němž se již probouzel umělecký duch — značně zapůsobil a promítl se později i do charakteru jeho díla.
Absolvoval supš v Uherském Hradišti, kde si osvojil základy výtvarných technik a začal intenzívněji vnímat i určité obecnější duchovní tendence a společenské souvislosti spjaté s uměleckou tvorbou. Již v prvním ročníku studia pro něho bylo i v tomto ohledu podnětné setkání s malířem Zdeňkem Matyášem.
Po ukončení středoškolského studia pracoval v mezidobí, než byl přijat na avu, v psychiatrické léčebně v Kroměříži jako arteterapeut. Do tohoto a těsně následného období se datuje již vznik jeho prvních závažnějších obrazových kompozic. Jsou to vesměs expresivně vypjaté práce „rouaultovské ražby“, jež vykazují zaujetí či inspiraci mezními psychickými stavy lidské bytosti.
Absolvoval avu v Praze u prof. Františka Jiroudka. Jeho práce se však názorově značně rozcházely s malířským projevem profesora školy i dalších pedagogů působících na Akademii. V zásadě dále rozvíjel svou tvorbu z předchozích dvou let. V těchto vesměs figurativních kompozicích, ale již i zátiších je však již patrné opouštění víceméně intuitivně-expresivních malířských pozic a důraznější směřování ke konstituci imaginativního obrazu na bázi racionálněji založeného kompozičního řádu. Na jaře 1986 se po prvé zúčastnil 5. konfrontační výstavy výtvarníků nejmladší generace ve Svárově.
Jedno z důležitých období autorova života i tvorby. Jeho imaginativní práce, vesměs zátiší, zprvu svým pojetím a atmosférou evokují metafyzickou malbu (1987). Posléze, po návratu ze základní vojenské služby a po překonání vážné choroby, se s novou koncentrací na výtvarnou práci již v roce 1988 začínají objevovat první autorovy charakteristické obrazové kompozice, které těží z kulturních a přírodních artefaktů, z vrstevnaté symboliky výtvarně monumentálně cítěných a ozvláštněných předmětných prvků v abstraktním prostředí obrazové plochy. Důležitou roli přitom, i z hlediska dalšího rozvoje jeho tvorby, sehrálo i to, že se i s rodinou po narození syna trvale usadil na statku v Dojetřicích u Sázavy. V té době namaloval i jednu ze svých podstatných obrazových kompozic Žiju sám ve zdejších lesích. V říjnu téhož roku (1988) proběhla v kulturním středisku Blatiny v Praze 6 také první samostatná výstava jeho prací s úvodním katalogovým textem Ivony Raimanové.
Na jaře roku 1989 založil spolu s Tomášem Rossí, Ladislavem Sorokáčem, Lenkou Vilhelmovou a Petrem Župníkem skupinu Most, s níž absolvoval všechny výstavy.
Počínaje rokem 1990 autor začíná pravidelně komunikovat se zahraničím, kde postupně proběhla i řada jeho výstav (Švýcarsko, Německo, Francie, Nizozemsko), z nichž se také postupně značný počet děl dostal do různých, zejména privátních uměleckých sbírek. Zahraniční pobyty mu umožnily seznámit se blíže s uměleckým děním na západ od našich hranic, ale i s díly klasiků, zejména moderního umění. Vedle obdivu k velkým osobnostem španělského malířství (zejména A. Tapiès a A. Saura), jejichž práce měl ve možnost ve větší míře spatřit, díky odvážné výstavní politice ng, v průběhu 80. let již i v Praze, se mohl blíže seznámit i s díly dalších osobností světového umění, z nichž na něho značně zapůsobila např. malba Francouzů G. Rouaulta a J. Dubuffeta. Bližší poznání prací významných evropských umělců ho značně podpořilo ve vlastním uměleckém úsilí. Jeho malba nabyla na jistotě, jeho projev se uvolnil a v jistém smyslu dynamizoval. Vznikala řada jeho důležitých obrazů.
Umělec získal cenu nadace The Pollock-Krasner Foundation v New Yorku. Cena mu umožnila věnovat se soustavněji, bez vážnějších existenčních problémů, vlastní tvorbě. V umělcově dojetřickém ateliéru vznikla řada objektů, jejichž existence nově podnítila i jeho další malbu. Autorova malba se tematicky zužuje na atributy archetypálních znaků ambivalentního obsahu.
Obrazy jako Okno nebo Okno do tebe naznačují určitý názorový posun v autorově malbě, která se více než kdykoli předtím koncentruje i na malířské problémy o sobě. To se projevuje jednak v nové, více psychologizující tematizaci jeho kompozic (Za tebou, 1999) a jednak v práci s obrazovou plochou a prostorem, který je již principiálně oproštěn od veškerých vazeb s iluzívní realitou. Jde už pouze o prostor nebo prostory obrazové — imaginativní.
V Galerii Václava Špály v Praze se uskutečnila významná výstava s příznačným názvem Já a ty, doprovázená až dosud nejrozsáhlejším výstavním katalogem — publikací s obsáhlou obrazovou dokumentací a texty Radana Wagnera, Ivana Neumanna, Jany Šálkové a s rozhovorem kurátora výstavy Radana Wagnera s Oldřichem Tichým.
V posledních letech vznikají v ateliéru Oldřicha Tichého obrazy, v nichž je v pozoruhodné organické jednotě s celým jeho předchozím dílem rozvinuto téma vnitřního (duchovního) a vnějšího světa. Jsou to autorovy tradiční robustní, znakovité, symbolistní tvary či „individuality“ (Ležící, 2004), ale již i abstraktní, realitu dynamiky Života, mnohosti, nekonečnosti a otevřenosti přírodního a lidského Bytí evokující kompozice (Moře, Moje geometrie, 2006) anebo i oba trendy a stavy ve vzájemné konfrontaci (V labyrintu cesta, 2001–2006).
Tichý Oldřich
Petr Poš
Petr Poš se narodil 2. ledna 1944. Po absolvování Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde studoval filmovou a televizní grafiku u Adolfa Hoffmeistera, získal stáž na Královské akademii v Bruselu u prof. Dewinta. Počátkem 90. let na VŠUP po tři roky vyučoval a působil jako asistent profesora Jágra. Pracoval v oblasti reklamní grafiky, ilustrace, výstavního designu. Za dobu své výtvarné činnosti vytvořil zhruba třicet ilustrovaných titulů , čtyřicet plakátů pro bývalou UPF a plakáty pro komerční účely, za něž získal, řadu čestných uznání. Tvorbou Jana Wericha byl Poš zaujatý už na studiích. Jako absolventský snímek na VŠUP na motivy jedné z Werichových pohádek v knize Fimfárum natočil krátký film Jednoslabičný příběh. Za film Lakomá Barka dostal Poš v roce 1987 Cenu Jiřího Trnky. Českého lva získal v roce 2002 za nejlepší výtvarné řešení filmu Fimfárum Jana Wericha a o čtyři roky později za Fimfárum 2 za nejlepší výtvarný počin. Byl také držitelem řady čestných uznání za ilustrované knížky a plakáty. Zemřel 1.5.2015
Petr Poš
Sebastian Kitzberger
Sebastián Kitzberger se narodil 22. 12. 1992 v Rožnově pod Radhoštěm, absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí. Po té dokončil studium na UMPRUM Praha v Atelieru Sklo pod vedením Ronyho Plesla. Rukopis Sebastiana Kitzbergera je specifický – do jeho práce se promítají klasické dekorační techniky doplněné moderním tvaroslovím a barevností. Dekorativní broušení je dokonale řemeslně zvládnuté. Preciznost a neobvyklost Sebastianovy práce mu získala několik významným ocenění. Získal Cenu Designblok Talent Card a také představil na Prague design week, spolu se Štěpánem Smetanou, ručně foukaná a broušená svítidla. V současné době žije a tvoří střídavě v Praze a Rožnově p.R.
Sebastian Kitzberger
Kristián Kitzberger
Kristián Kitzberger, student ateliéru sochařství na VŠUP v Praze, absolvoval obor umělecký kovář na SUPŠ v Turnově. Pracuje zejména s kovem.
Kristián Kitzberger
Kľúčik Peter
Narodil se v Bratislavě. V letechch 1974–1980 studoval na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave, na oboru grafiky a knižnej ilustrácie u prof. Albína Brunovského. Věnuje se malbě, grafice a knižní ilustraci.
Kľúčik Peter
Kitzberger Igor
Akademický sochař Igor Kitzberger se narodil 24. 5. 1963. Vystudoval obor umělecký kovář na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově, poté vystudoval v Bratislavě Vysokou školu výtvarných umění, obor sochařství. Během 90. let se z Igora Kitzbergera stal mezinárodně uznávaný sochař. Má za sebou desítky samostatných výstav v České republice i v zahraničí. tavoval například ve Vídni, v Paříži, Římě nebo v Barceloně. Jeho díla jsou zastoupena jak v soukromých sbírkách, tak ve významných světových galeriích.
Kitzberger Igor
Boris Jirků
Akademický malíř, profesor Boris Jirků se zabývá malbou, kresbou, grafikou, knižní ilustrací a sochařskou tvorbou. Vystudoval SUPŠ v Uherském Hradišti a dále Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Arnošta Paderlíka. Většina jeho prací má figurativní charakter, u obrazů a ilustrací hraje významnou roli dynamická perspektiva a výrazná barevnost. Jeho tvorba je podobenstvím současného moderního života s originálním autorským projevem. Pitoresknost, expresivita, mnohdy až absurdnost obrazových příběhů vede ke klasifikaci a přiřazování díla Borise Jirků ke škole české grotesky. Na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové vyučoval po mnoho let figurální kresbu, zde byl i rektorem. V současné době vede figurální kresbu na universitě v Plzni a doktorandská studia na Akademii umění v Banské Bystrici. Je zakladatelem a organizátorem projektu FIGURAMA, mezinárodní výstavy kresby evropských universit. Ilustroval mnoho významných děl světové literatury, například Mistra a Markétku od M. Bulgakova, Hořké povídky Maxima Gorkého, Kroniku ohlášené smrti a Sto roků samoty G. G. Márqueze. Je držitelem uměleckých ocenění, několikrát získal například cenu Nejkrásnější kniha roku za originální knižní ilustrace. Boris Jirků patří mezi nejvýznamnější současné autory, je zastoupen ve sbírkách po celém světě.
Boris Jirků
Martin Velíšek
Martin Velíšek ( nar. 1963 ), sklářský výtvarník, malíř a ilustrátor. Jeho jméno vešlo ve známost už od počátku 90. let, kdy jeho díla vystavená po ukončení studia na pražské VŠUP (ateliér skla, prof. Stanislava Libenského) vzbudila pozornost osobitým a neortodoxním pohledem na tradiční výtvarná témata. Zajímá ho člověk v nejbanálnějších i nejabsurdnějších situacích, pracuje s nadsázkou na hranici deformace a grotesky. Jeho rukopis i díla jsou na české výtvarné scéně nezaměnitelným a nepřehlédnutelným fenoménem. Vedle malovaných skleněných váz a objektů (zastoupen např. na výstavě EXPO 2005 v japonském Aichi) však záhy začaly vznikat a posléze převažovat práce malířské a ilustrátorské. V roce 1996 sestavil pro nakladatelství Argo z obrazů cyklu Lyžaři úspěšnou obrazovou publikaci. Velkou pozornost vzbudily jeho ilustrace ke klasickému dílu české literatury – k Babičce Boženy Němcové (1995). Za výtvarnou spolupráci na filmech Fimfárum Jana Wericha a Fimfárum 2 (s režisérem Aurelem Klimtem) získal Českého lva za nejlepší výtvarné řešení a nejlepší výtvarný počin. Práce Martina Velíška je také po léta úzce spjatá s rockovou kapelou Už jsme doma, malíř je jejím členem, hráčem na štětce a autorem designu plakátů, obalů a dalších tiskovin. Jako designér a výtvarník se podílel na návrhu a realizaci interiéru legendární pražské hospody U vystřelenýho oka.
Martin Velíšek